Vířící sen

26. května 2013 v 23:00 | Ormalin |  Slova do Větru
Dávný sen, pavučina plná kapek bolesti
poklidně napjatá mezi nitěmi osudu
stačí škubnout a skončíš jak ubožák

Tak dlouhý čas nejistot, zmatků a bolesti
nerozhodnost, jež připraví tě o štěstí
Jasný plamen vířící ve vzduchu
jednou vyhaslý, náhle zas zářící
Nevíš nedokážeš se rozhodnout
duše roztrhaná snem jež je realitou

Táhlé vytí, naříkávé volání
zoufalstvím prosáklý rozum
Vzpomínky na nereálno, jež je pro tebe vším
sladké pohlazení, tiché sténání mizící v nekonečnu
Zastav přec poutníku než zmizíš úplně

Poklidný sen spletený z tisíců nití
tajemství veškerého tvého žití
tak lehké nehybné, jako tvůj cit
však není v tvých silách, osud v rukou mít.

Konečné rozhodnutí, napnutí pavučiny
jediný záškub a vlákna se přetrhnou
zůstanou vlát jen cáry beznaděje
spojení ztratí se v dálkách

Motýl svíjející se v pavučinách snů
snažíc se dostat ke kraji
s potrhanými křídly
však přec věří, že vzlétne

Naděje upjatá k pochybnému snu
dvojí čas jeden skutečný, plný zoufalství
druhý iluze, skrytá touha a cit
oba potopené v hlubinách beznaděje
stahovány níž a níž neúprosným smutkem

Motýl vytržený ze sítě mávajíc bezvládnými křídly
snové já utopené hluboko pod nehybnou hladinou
přitahované ke dnu řetězem se třemi zámky
dva odemčené časem, třetí odolává
Zámek k nemuž klíč má jen jeden

Bláznivá duše procházejíc kolem jezera
osamocená svázaná zklamáním svírajíc v rukou střep
střípek naděje klíč posledního zámku

Mrtvá duše unikajíc z hlubin prázdnoty
ohlédnuvši se k bezvládnému tělu
letmý pohled k hladině, vzdálené světlo

Tiše se přiblížila, usmála se
povídali si dlouho, duše se usmívá
snové obrysy, nabývající tvaru
znovu probuzená naděje v hlubinách
Prudké otevření očí do temnot
mysl však zůstává nad hladinou
šťastná, veselá jako už dlouho ne

první řetěz, smutek, praská v půli
články dunivě dopadají na jezerní dno
dny štěstí, znovu probuzená naděje
každé slovo jako nejjemnější pohlazení
každý pohyb důkazem snové reality

Laždou noc sedává duše na kraji jezera
čekala tiše, smála se když přišel

Dny plné ticha, nejbolestnější ztráta
nářek nesoucí se nad mrtvou hladinou
slzy nejhlubšího smutku a beznaděje
řetěz zpřelámaný na dně se chvěje

Úlomky kovu, poskládané zpátky
nehybné tělo přitažené ke dnu
víření hlubin změněné v obří vír
jezero vířící stále dokola
smyčky nekonečného zoufalství
svírajíc duši v drtivém objetí

snová duše, obrysy se vytrácí
tiše hledí na nekonečný vír
slzy kanou na smaragdovou trávu

Všeobklopující temnota beznaděje
obrys snu zmítající se ve vichru
pavučina roztrhaná na cáry
mrtvý motýl plujíc po hladině

Přemýšlení o chybě, jež se možná nestala
odešel nevím proč, pravda je nestálá
snad udělala chybu duše rozjímavá
příliš se spoutala vlastním strachem
nedostatek odvahy říci pravdu

Bloudivý přízrak u jezera
přemítajíc tiše o svých citech
tiše pohlíží na pěšinu
nyní však bolestně prázdnou
smutný pohled do víru beznaděje
vzpomínky na dokonalý sen
táhnoucí se vymyšlená léta
sladká iluze naivity, dokonalý sen

Stojím na pokraji jezera
shlížejíc do vířících vod
obloha potemněla
vzduchem práskl hrom

Přízrak uvězněný v hlubinách
propojení s duší na dně jezera
spoután tisíce okovy
jejichž zámky nikdo neotvírá

Přízrak vtáhnutý smyčkami
vír mizí hladina utichá
na břehu zůstává jen plochý kámen
a v něm jediné jméno na věčnost vryto
 

Zpověď větru

24. května 2013 v 16:39 | Ormalin |  Slova do Větru
Jsi slunce mých dní,
Měsíc mých nocí,
nejjasnější světlo v temnotách,
nejkrásnější temnota večera.

Každé Tvé slovo pohlazením po duši,
každý Tvůj dotek nejhebčí vánek.
Každá mý myšlenka patří jen Tobě
mé srdce, duch, vše co mám v sobě.
Provázíš mne ať kráčím kamkoliv,
překrásný anděl, nejsladší sen...

Má duše, žiju jen pro Tebe,
nechci to dál, skrývati pro sebe.
Vždy budu s radostí stát po Rvém boku,
s láskou se usmívat i za sto roků
Hladit Tě po tváři, stírat Tvé slzy,
s něhou Tě probudit v objetí brzy.

Vždy budu Tvá ať stane se cokoliv,
toť pravda jediná tak to vždy bude.
Lásko má předrahá chci být jen s Tebou,
tys štěstí mé, život a celý můj svět,
to nikdo na světě nevrátí zpět...

I'd love you forever, even if you will never know...

Lifeclock

6. května 2013 v 22:10 | Ormalin |  Slova do Větru
Inspirace: Lifeclock by Adrian von Ziegler

Čas míjí, neúprosně kráčí vpřed
blíží se, nesmiřitelný tvůj střet
můžeš doufat, naříkat však nemáš tu moc
čas není z těch, co přicházejí na pomoc

Tikot hodin ozývá se v temnotě
naivní ten kdo skrývá se ve slepotě
tik, tak, okamžik se s okamžikem míjí
probuzený slepec bolestí pravdy se svíjí

Čas není zlý, neovládá sám sebe
však moc má nad vším ovládá i Tebe
Jediné co nezmění je jeho vlasní linie
přesná, rovná, každý si ji zažije

Marně slepče vzpomínáš, marníš svůj čas
vzpomínky nevrátíš, budoucnost volá zas
můžeš se modlit můžeš si přát
však lítost tě nebude u srdce hřát

Čas je jen jeden, nikdy jej nezastavíš
užívej radostí, než přítomnost ztratíš
jen na tobě je, zda ji celou nepromarníš...

Plyne řeka času dál
nikdy se zpět neohlíží
je jako průvod, smrtící bál
který tiše k nebesům vzhlíží.
 


White Specter

5. května 2013 v 22:27 | Ormalin |  Slova do Větru
Inspirací mi je Adrian von zielger a jeho píseň White specter.

Quitely dancing in the rain
every tear with sorrow and pain
so much sweet, so much hard
so wonderfull, ghostly bard

Quitely playing in the rain
wonder if it lives again
so much dreamy so much truth
so wonderfull, and so sooth

Quitely singing in the rain
no more alive, holding chain
so much unreal, so much there
so wonderfull, sweet nightmare

Dancing, playing, singing now
finishing with nicely bow
dissapearing in the light
white specter, artist of the night...

Záblesk

8. dubna 2013 v 20:49 | Ormalin |  Slova do Větru
Tiše kráčela po rozkvetlé louce, vítr jí čechral drsnou srst a stromy tiše ševelily svou píseň.
Zkoumavým pohledem se na ně zadívala a v skrytu duše jim záviděla a litovala je současně.
Neměli svobodu, nemohli utéct ona mohla.
Cítila jejich bolest, dokonalý systém, kterým spolu les hovořil.
I přestože věděla jak trpí, záviděla jim.
Jejich život spočíval v tom být pevně ukotven. Měli své místo, a to jim nikdo nepřebere.
Ona takové místo hledala celé roky a stále jej nenašla.
Po tvářích jí skanula slza při vzpomínce. Kdysi ho tu viděla. Viděla ho pobíhat radostně po louce.
Hrát si s květinami. Honit motýly. Viděla to, jako kdyby to bylo dnes.
Pamatovala si jeho veselý úsměv a šibalský pohled.
Ale nevzala tehdy odvahu, skrytě ho pozorovala ze stínů lesa, ale neřekla ani slovo.
Pak už ho nikdy neviděla. Strávila roky hledáním, ale nenašla.
Teď se vracela, zklamaná, zničená putováním a zklamáním, bez jakékoliv vůle.
Na vteřinku se zastavila. Téměř jako by zachytila známý pach.
Pak však zklamaně sklopila hlavu a kráčela dál. Byl to jen další z přeludů, které si poslední dobou nalhávala.
Snažila se přijít na nějaké veselé myšlenky. V hlavě se jí vybavil její dávný přítel ze smečky.
Téměř neznatelně se pousmála. Hned vzápětí jí smích zmrzl na tváři.
Přítel, který ji bez váhání zavrhl. Poslal ji pryč. Přál jí smrt. Nechtěl aby se vrátila.
Po tvářích jí kanulo čím dál více slz. Došla až k řece. Nejistě pohlédla o vody.
Srst měla umazanou bahnem. Místy skrz ni prosvítaly krvavé šrámy. Co ji však šokovalo, byly oči. Prázdné.
Bezedná studna nicoty a beznaděje. Rozzuřeně mávla packou do vody. Obraz se ustálil ve stejné podobě.
Táhle zoufale zavyla. Nevěděla co dělat. A pak si to uvědomila. Nikdy nebyla svobodná.
A nikdy nebude. Stíny minulostia byly mocnější než kořeny, které držely stromy.
Mocnější než jakýkoliv kov. V jediný okamžik zalitovala každičkého dne.
Každé hodiny, kterou strávila bezcílným potulováním.
Každičké minuty, kterou zapomínala na přátele.
Každičké vteřiny, kdy ztrácela rozum.
Vztekle zavrčela a zmizela ve stínu lesa.
Měsíc ji při tom nehybně pozoroval.
Natáhla se pod strom a smutně ležela v jehličí.
Mrazivý vítr se jí zakousával do kožichu.
Váhavě pohlédla na hvězdy blyštící se v nekonečné hlubině.
Téměř jako by ji volaly k sobě.
Zavrtěla hlavou aby si ji pročistila a začala přemýšlet.
Uvědomila si, že nelituje toho že hledala.
Litovala toho, že nenašla.
S tíchým vzdechem se její mysl probořila do hlubin spánku a pavučin snů.